PROCITNUTÍ
George Moučka

Účetní Aleš Mrázek se vracel z práce domů. Vtom u chodníku zastaví auto. Otevřou se dveře a pánská ruka v černém proužkovaném saku jej zve ráznými pohyby do vozu. Aleš ovšem není hloupý a proto se nejdříve podívá, kdo ve voze sedí. V muži v černém saku poznal svého ředitele. Přisedá tedy do vozu a auto se rozjíždí.
" Pane Mrázek, nejste tady proto, abyste se dostal rychleji domů. " začal ředitel a pokračoval: " Mám pro Vás úkol. Zítra ráno odjíždí vlak do Londýna. Vy budete v něm. Potřebuji, abyste předal hlavnímu účetnímu naší Londýnské pobočky jistý obnos peněz. Zaplatíme Vám cestu i výlohy a navíc obdržíte 30 000 korun jako mimořádnou prémii. Přijímáte? "
" A to pojedu sám? Bez policejního doprovodu? " zeptal se Aleš, když se vzpamatoval z počátečního ohromení.
" Ano. Bude to tak lepší, protože nikdo nebude vědět, že vezete něco cenného. "
" Ale co když přece? " zeptal se Aleš.
" Pro jistotu Vám dám tohle." řekl ředitel a z kapsy vytáhl pistoli CZ 100 ráže 9mm. " A pojede s Vámi jeden člen ochranky. Dobře si jej prohlédněte. Je to ten, co řídí. " Předal Alešovi pistoli, kufřík, zpáteční jízdenku a zálohu 15 000 korun. "Vlak tam odjíždí v 5,30 , zpět ve 22,45. Budete ubytováni v hotelu u nádraží." vychrlil ze sebe ředitel poslední informace, když už auto stálo na krajnici a dveře byly otevřené. Než se Aleš zmohl na slovo odporu, už stál na chodníku a auto právě vjíždělo do zatáčky za domem. Aleš přišel domů, nastavil si budík a šel spát. Bylo 19,20. * * * Zazvonil budík. Bylo 4,45. Aleš vstal, umyl se, oblékl a zasedl ke snídani. Když se nasnídal, vzal ze skříně svůj cestovní kufr, naházel do něj nějaké oblečení a na ně položil diplomaťák, který obdržel od šéfa, a pistoli. Kufr zavřel, políbil spící manželku, napsal vzkaz a odešel do banky. Tam si zálohu proměnil na libry a vydal se k nádraží. Přišel právě včas, aby nastoupil do vlaku s informační tabulí

Jakmile se usadil v první třídě na určené místo, vlak se rozjel. Aleš se jal pozorovat krajinu. Asi za hodinu si všiml, že se poněkud zamračilo. Slunce prosvítalo mezi bouřkovými mraky. Po chvíli se zatáhlo ještě víc, tak, že bylo šero. Za chvíli už byla téměř tma. Aleš pozoroval, co se to děje. Mraky zahalovaly čím dál více obzoru a nevypadalo to, že by někde končily. Vtom vlak zahoukal.
"Á, přijde tunel. " řekl si Aleš a zahleděl se na krajinu utápějící se ve tmě. Vtom oblohu proťalo několik mohutných blesků, zahřmělo, a vlak se vřítil do tunelu.
* * * Když vlak vyjel z tunelu, chvíli trvalo, než Alešovy oči přivykly rudému osvětlení celého povrchu. Když si ovšem Aleš přivykl, nevěřil svým očím.
" Proboha! Tohle přece není Země! Tou rudou září není země osvětlována, nýbrž ji sama vyzařuje." zhrozil se Aleš.
Náhle vlak prudce zabrzdil. Aleš se podíval na vedlejší sedadlo a zjistil, že vedle něj sedí jeho ochránce. Ještě na nádraží se představili. Zbyněk (tak se jmenoval) teď měl oči také upřeny na okno vlaku. Alešovy oči se tedy opět upřely na spoušť za oknem. Teprve teď si všiml, že záři nevydává sama země, nýbrž krátery, kterými tu byla hojně poseta. Stejně zpustošenou krajinu skýtal i pohled na druhou stranu vlaku.
" Musíme zpět." křikl Aleš, popadl kufr a běžel ke dveřím. Zbyněk s malým zpožděním za ním. Když vyběhli ven, zarazili se. Před vlakem trať ve vzdálenosti asi 10 metrů končila. Když se otočili ke konci vlaku, uviděli totéž. Po tunelu samozřejmě nebylo ani stopy.Aleš sundal ceduli s nápisem
a otočil ji. Oba se teď dívali na nápis